Pivo - Víno - Lihoviny

 

 

Home Up


 

 

Historie piva

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Historie piva - mezopotámské počátky - kapitola první

 

První zmínky o pivu se vynořují současně s tím, jak se lidstvo naučilo psát. Nejstarší zmínky o přípravě piva pocházejí z doby přes téměř pěti tisíci lety.

 

Objeviteli pěnivého moku byli s největší pravděpodobností Sumerové žijící ve 4.-3. tisíciletí př. n. l. na území jižní Mezopotámie. Pivo, sumersky zvané kaš, připravovali z ječných chlebů a ze sladu ve veliké džbánovité nádobě z vodou. Chmel nebyl tehdy ještě znám. Nahořklá příchuť se tedy musela pivu dodat jinak, obvykle předběžným pražením chlebů v horkém popelu. Někdy se také ke sladu přidávala zelená hořčice či sezamová semínka. Spolu s datlovým vínem bylo pivo zřejmě nejstarším alkoholickým nápojem (destiláty se objevily až mnohem později v arabském světě). Révová a ovocná vína se objevila teprve ve chvíli, kdy byly vyšlechtěné odrůdy dostatečně bohaté na cukr (kvašení planého ovoce je poměrně problematické).

O tisíciletí později, tedy koncem 3. tis. př. n. l., již bylo v Mezopotámii známo mnoho druhů piva lišících se od sebe obsahem alkoholu i barvou. Nápoj nebyl ovšem nikdy zcela čirý a obsahoval dokonce i mechanické příměsi; z tohoto důvodu se v Mezopotámii pivo obvykle pilo brčkem (obilným stéblem). Doba kvašení byla zpravidla kratší než dnes, a proto bylo pivo obecně slabší - existovaly ale samozřejmě i výjimky v podobě ležáků, navíc je třeba si uvědomit, že Sumerové pili pivo v mnohem teplejším klimatu (a také brčkem :-)), proto bychom jejich pijácké umění neměli dnes podceňovat. Zmínky o pivu jsou obsaženy i v sumerské mytologii. Tak pivo bylo údajně na stolech bohů ještě dávno před stvořením člověka. Zmínka o něm je v eposu o Gilgamešovi i báji o stvoření světa zvané Enuma Eliš , kde se mj. praví:

Před Anšara předstoupili bozi
plni radosti jedli chléb a pili pivo,
sladkým nápojem svá hrdla prolévali a jak popíjeli,
nálada stoupala, holedbali se a byli lehké mysli.

Pivo jako lék

Pivo zde vstupuje na scénu právě v okamžiku, kdy shromáždění bohové získávají naději, že nejmocnější mezi nimi, Marduk, dokáže přemoci nestvůru Tiamát. V Mezopotámii se pivo ředěné s vodou dokonce považovalo za lék. Tehdejší medicína jej doporučovala podávat při bolestech žlučníku a ledvin. Smíchané s bylinkami se používalo i ve formě obkladů. Maloasijští Chettité dávali ředěné osolené pivo během cest svým unaveným koním.

První výčepy

Z 2. tisíciletí před naším letopočtem pak máme první zmínky o veřejných výčepech. V Chamurabbiho zákoníku jsou zmíněny i tresty šidivým šenkýřkám a hospodským: vhození provinilce do vody. Trest to byl přísný, vzhledem k tomu, že v Mezopotámii zdaleka ne každý uměl plavat. Šenkýřka Kubaba měla ovšem mnohem větší štěstí a nakonec to dotáhla až na místo vládkyně města Kiš. Údajně je to nejstarší případ ženy na královském trůně. Číšníkem na dvoře kišského krále byl původně i Sargon Akkadský, zakladatel první velké mezopotámské říše (kolem r. 2350 př. n. l.). Profese spojené s vařením piva požívaly poměrně vysokou společenskou prestiž. Dobrý sládek pobíral podle babylónských pramenů mzdu srovnatelnou s příjmem nižších královských hodnostářů. Pivo proniklo do četných rčení a přísloví (mimo jiné i české 'Kde se pivo vaří, tam se dobře daří', mělo v sumerštině svoji téměř doslovnou obdobu), dochovaly se i texty několika pijáckých písní. O vážnosti, jíž se pivo těšilo, svědčí i skutečnost, že v době plenění dobytých měst patřilo k nepsaným pravidlům ušetřit místní pivovar. Opilci měli dokonce svoji patronku, bohyni Ninkasu, která měla takříkajíc v popisu práce dohlížet na ty, kdo přebrali (V této souvislosti je zajímavé, že staré národy uctívali nejenom obligátní a v učebnicích zmiňovaná božstva - slunce, měsíc, láska, válka, zemědělství - ale i patrony poměrně obskurních činností. Babyloňané měli bohyni opilců, staří Mayové např. patronku sebevrahů znázorňovanou v podobě oběšence se smyčkou na krku). Alkohol měla v oblibě i bohyně lásky Ištar, o níž se v mýtech praví, že se pití týče, vyrovná se těm nejotrlejším mužům.

 

Historie piva - Egypt, antika, Vikingové, Čína - kapitola druhá

 

Třebaže se starý Egypt občas pokládá za místo objevu piva, Egypťané se pivo zřejmě naučili vyrábět od obyvatel sousedních zemí. Egyptský výraz pro kvasící nádobu, 'namset', je totiž s největší pravděpodobností odvozen z akkadského slova 'namzítu'. Egypťané znali ovšem navíc pivo červené, přičemž požadovaného zbarvení se dosáhlo přidáním rozmačkaných plodů mandragory. Kruté bohyni Hathór (vyobrazována v podobě Krávy) bylo podle egyptských pověstí červené pivo jednou předloženo místo krve. Hathór se domnívala, že se jedná o krev lidí, které zahubila, spokojeně se napila a s dalšími džbánky postupně ztratila většinu své agresivity, až nakonec usnula zdravým opileckým spánkem.

Jak to bylo v antice

V antickém světě ovšem neudělalo pivovarnictví žádné zvláštní pokroky. Řekové, Římané i Keltové dávali jednoznačně přednost vínu, zatímco u jejich severních sousedů pivu zdatně konkurovala medovina. Je třeba ovšem připomenout, že vedle piva a medoviny existovaly i nápoje stojící kdesi na pomyslném rozhraní, jako například sladké pivo kašbir a piva s příměsí různých bylin a koření (lze při troše snahy zakoupit ještě dnes - bylinnou příchuť má třeba mexická corona). Navíc, některé varianty medoviny se pivu blížily i tím, že byly chmelené. Pivo měli naproti tomu samozřejmě ve velké oblibě staří Germáni. Ještě dnes, když se v Čechách po rozdělení Federace chlubíme, že máme na světě největší spotřebu piva na rok a hlavu, se sluší dodat, že pokud by došlo k osamostatnění třeba takového Bavorska, rychle a s přehledem o svůj primát přijdeme.

I Vikingové měli dobrý vkus

O pití piva o Vikingů se zmiňují i známé starogermánské eposy a finský národní epos Kalevala. K pití piva v severní Evropě (ale i ve středověkých Čechách) se snad sluší dodat, že výraz chladivý mok zde skutečnost zcela nevystihuje - pivo se zde často konzumovalo teplé, což v drsném severním podnebí může jen stěží překvapit. Vikingové nadto vymysleli zajímavý fígl, kterým bylo vymrazování piva (což se přinejmenším v první fázi dělo jistě především nechtěně). Pokud část piva zmrzla, alkohol (který má nižší teplotu tání) se ve zbytku zkoncentroval. Tzv. zimní pivo bylo proto ve velké oblibě a obsahem alkoholu se zřejmě blížilo dnešním ležákům. Teoreticky by se opakováním tohoto postupu dalo dosáhnout efektu podobného destilaci, což se však v praxi nedělo.

Už staří Číňané

Na Dálném východě se výroba piva nerozšířila. Čínský alkoholický nápoj, označovaný někdy jako rýžové pivo, má svým charakterem mnohem blíže k našim vínům a konec konců je i v čínských stáncích/restauracích mnohem častěji avizován jako rýžové víno. Stejně tak v předkolumbovských Andách měl kvašený nápoj čiča, vyráběný z rozžvýkané kukuřice, s naším pivem společného jen velmi málo. Pro Evropana je nechutně páchnoucí čiča údajně na samé hranici poživatelnosti.

 

Historie piva - středověk a Čechy - kapitola třetí  

 

Pití piva se v kontinentální Evropě více rozmohlo až ve středověku, zejména v prostředí klášterů. V klášterních zahradách se také začal poprvé pěstovat chmel. Z českých zemí pocházejí první zmínky o chmelu už z 11. století, třebaže mimo kláštery ještě dlouho převládala piva nechmelená, vařená s kvasem. Opíjení mnichů vyvolávalo četné hněvivé reakce tehdejších kritiků církevních poměrů. I hrdina Ecovy knihy Jméno růže vzdychá, že v jeho domovském klášteře v německém Melku zasvětili mniši svůj život spíše opíjení než zbožným modlitbám. Eco zde rovněž zmiňuje, že zatímco někde se mniši opíjeli především pivem, jinde tuto roli hrálo víno. Určité rozdělení Evropy na kraje vinařské a pivařské pak setrvalo až do dnešní doby a někdy bývá námětem nejen pro hospodské debaty, ale i pro relativně seriozní sociologicky orientované výzkumy (např. rozdělení Evropy na kraje pivařské a vinařské se do značné míry překrývá s dělením na oblasti spíše katolické a spíše protestantské).

A co u nás?

Pivo podle všeho konzumovali už staří Slované a tuto znalost si s sebou přinesli i při stěhování na naše území. Prudký rozvoj českého pivovarnictví nastal ve 13. století v době zakládání měst, po roce 1295 začíná vaření piva ve městě, které je dnes téměř synonymem pro pěnivý mok - v Plzni. O pivu, jeho přípravě a účincích se začínají zmiňovat i první odborné práce, k nimž patří např. dílo Tadeáše Hájka z Hájku.

Středověké pivo bylo jiné

Středověké pivo se ovšem od dnešního pořád dost podstatně lišilo. Zpočátku se jednalo o poměrně řídkou, jen málo prokvašenou kaši. Nepovažovalo se za nápoj, ale spíše za pokrm (řada lidí má ovšem podobné stravovací zvyklosti i dnes :-)). Nejlevnější bylo tzv. pivo bílé, k jehož přípravě se navíc nepoužíval slad z ječmene, ale z pšenice. Se zkvalitňováním připravovaného piva ovšem vzrůstal význam ječmene. Anály pivovaru v Lounech uvádějí, že zatímco roku 1581 se ještě 55% piva připravovalo z pšenice, roku 1609 už z 92% jasně převládal ječmen. O významu piva svědčí i skutečnost, že se v 16. století dostalo i do české vysoké politiky. Konkrétně se jednalo o právo pivo vařit, kterážto výsada patřila tradičně městům. Svatováclavská smlouva, jež za vlády Vladislava Jagelonského celý spor uzavřela, dovolila i šlechtě zakládat na svých panstvích vlastní pivovary.

 

Historie piva - od středověku po dnešek - kapitola čtvrtá

 

V 17. století se připravované pivo již blížilo dnešnímu mnohem více. Bylo ale stále slaběji chmelené a neodstraňovaly se z něj kvasnice. V rámci své diplomové práce (dělané na fakultě potravinářské a biochemické technologie na pražské VŠCHT) jsem se zabýval otázkou, jaká z dnes v Čechách dostupných značek má staročeskému pivu nejblíže. Jako nejpodobnější se jeví pšeničné kvasnicové pivo Prior vyráběné v Plzni. Méně hořké staročeské pivo bylo ovšem relativně vhodné pro přípravu různých polévek a omáček. Zatímco s použitím piva při tepelné úpravě masa s e občas setkáme i dnes, středověké pivní polévky jsou již pouze záležitostí minulosti. Ještě Magdalena Dobromila Rettigová uvádí několik receptů na pivní polévku. Většina z nich se připraví ze svařeného piva, do něhož se vmíchá směs z másla, žloutků a kyselé či sladké smetany. Polévku je pak podle chuti možno dosolit, přikořenit muškátovým květem, osladit či okyselit přídavkem octa. Podávala se obvykle s jemně nadrobeným chlebem. Pokud se ale pamatuji, polévka, kterou jsem v rámci praktické části diplomové práce sám připravil, nechutnala prakticky nikomu. Zřejmě ne vše, co je staré, musí být také dobré.

Omáčka z piva

V případě užití piva k přípravě omáček si staří Čechové oblíbili mnoho kombinací působících dnes poměrně nezvyklým dojmem. Oblíbeným jídlem 16. století bylo vepřové maso vařené vcelku v husté omáčce z piva, bílého vína, octa, medu, cibule, chleba a kyselých jablek. Možné bylo pokrm ještě dochutit kmínem a pepřem. I toto jídlo jsem během své diplomky a třebaže jeho přijetí bylo poněkud lepší než v případě pivní polévky, přesto pochybuji, že by si tento pokrm dnes získal širší oblibu. Později pak převládala úprava masa pouze na pivě, bez vína a jablek, která se z určitými změnami udržela v podstatě dodnes. A konečně nelze opominout ani pivní sýr. Nejstarší zmínky o něm pocházejí z 18. století.

Půllitr v saloonu

Lahůdkou, kterou naproti tomu nabízí výlučně Internet, jsou počátky pití piva v Americe. Internet je přece jen zatím do značné míry americké médium, takže zde toho najdeme o americkém pivu rozhodně hodně (přinejmenším z hlediska českého pijáka nemá však tato relativní četnost nic společného s kvalitou). Víte, kdy a kde vznikl první americký pivovar? Na Internetu jsem našel, že to bylo roku 1612 v dnešním New Yorku (který se však tehdy jmenoval Nový Amsterodam a patřil nikoliv Anglii, ale Nizozemí). Je třeba uvážit, že puritáni z lodi Mayflower byli vlastně kalvinisté a tomuto směru ležel alkohol dost v žaludku. Konec konců, prohibiční tendence setrvaly v USA až do tohoto století. Jen několik střípků: první kolonisté, kteří od Indiánů poznali kukuřici, se pokoušeli připravovat pivo právě z ní. Roku 1634 byla v Bostonu otevřena první hospoda na severoamerickém kontinentě. Ve francouzské části Severní Ameriky se naproti tomu první pivovar objevil až roku 1765. ve stejné době vybudovali britští vojáci i první pivovar ležící mimo východní pobřeží (v dnešním Pittsburghu). Každopádně je zřejmé, že kovbojové v saloonech neprolévali svými hrdly pouze whisky.

 

Back to Top


 

Víno

 

ŠPETKA HISTORIE

 

Vinaři prý znají osm druhů vína : bílé a červené, dobré a špatné, drahé a levné, zadarmo a za peníze. Nejsem znalec, ale chtěl bych vás seznámit s víny, která jsem pil nebo ochutnal. I když jsem vín mnoho nevypil bezpečně vím, že je jich  spousta. Líbezné, bledé, buclaté, kulaté, lechtivé, ohnivé, panenské, sametové, skvostné, svěží, urozené, živé….vína jsou také nedobrá, zvadlá, vyvětralá, vodnatá, tupá, trpká…,ale taková vína nedoporučuji pít.

Historie vína je stejně zajímavá jako víno samo o sobě. Legendy vypráví , že po potopě světa  praotec Noe vysadil na úpatí hory Ararat / v dnešním Turecku, u hranic s Arménií a Iránem / první vinici.

Podle některých archeologů docházelo k prvním pokusům přípravy vína už v éře mezolitické, tedy zhruba  10000 let před naším letopočtem. Například v Číně se víno pilo už  2000 let před naším letopočtem a bylo opěvováno básníkem  Tu fu.

 

Zátiší

TU FU: Čtyřverší na LI PO

 

U džbánku vína Li sto básní napíše,

noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.

Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:

-Jsem přece vína bůh, ó, pane Císaři!

 

V Egyptě bylo víno známo od nejstarších dob jeho historie, tedy v době 3200 let před našim letopočtem. V hrobkách  faraónů je i výzdoba sběru i lisování vína. Egypťané věřili, že víno je darem boha Osirida. Sumerská kultura i staří Babyloňané vína znali také velmi dobře. Féničané s vínem seznámili Řeky a  ti ho rozšířili všude tam kam na svých cestách zabloudili : do Španělska, Itálie a severní Afriky,zde si předislámští Arabové také vzali za své.

Víno, převážně světle červené se v této oblasti pilo vždy s vodou, s medem a často bylo parfémováno pižmem. Arabové ukládali víno do kozích měchů nebo do konvic zakopaných zpola do půdy a uzavřených do pálené hlíny. Z těchto nádob se víno nalévalo do pohárů, které měli podobu zvířat, nebo do drátěných misek a dolévalo se vodou.

Zatímco v Athénách běžně pili víno i ženy, Římě bylo ženám zpočátku  zakázáno. V starém Římě bylo původně zvykem pít víno ředěné studenou nebo teplou vodou a chuťově upravované kořením, tak  jak to dělali  Řekové. Víno se zde uchovávalo v hliněných  amforách s dvěma držadly.Povrch vína byl zalit vrstvou oleje, který se držel na povrchu a tím zabraňoval jeho styku se vzduchem.

V Cesarových  Zápiscích o válce galské se dozvídáme o tom, že zde Římané vysazovali i vinnou révu a učili porobené národy  připravovat víno. Z této doby pocházejí vinohrady na různých místech podél velkých řek Francie- Rhony, Loiry, Marny, Seiny, ale i Rýnu a Mosely.

 V době stěhování národů, jejich putování z východu na západ a jih Evropy, v období končícího starověku utrpělo pěstování vinné révy těžké rány. Teprve za vlády Karla Velikého / 742- 814/ nastala  v západní části Evropy nová doba jeho rozkvětu.

 V té době měla velké viničné majetky především církev. V 10. století přinesli  mniši   révu do Saska, v 11. století do Duryňska a ve 12. století do Branibor.Na řece  Sále, Labi, Odře a Visle byli osázeny břehy vinnou révou.  

 Írán 14. století- lyrik Šamsuddín Muhammad Háfiz považovaný za jednoho z nejvýznamnějších perských básníků vůbec Háfizovo dílo obsahuje náboženská, politická i erotická témata. Napadá klérus, jeho pokrytectví a bigotnost. Proto také náboženské kruhy odmítaly jeho verše a autora obviňovaly z volnomyšlenkářství. Ústředními motivy Háfizových veršů jsou láska a víno. Lásku však chápe v širším smyslu jako lásku k Bohu, k životu, kráse a k ostatním lidem. Jeho poezie je prošpikována mystickými a erotickými narážkami. Víno je prostředkem intenzívního užívání života a je symbolem mystické extáze. Háfiz často využívá slovních hříček, v nichž hledá nejrůznější výklad textu a ironické obraty. Z jeho veršů též vyzařuje neskrývané veselí.

 

U nás vinohradnictví mělo zlatou éru v době panování Karla IV. V 16. století bylo v Praze a okolí více než  dva tisíce vinic. Dnes už jich je v Praze jen zlomeček. Víno se v Čechách nejvíce pěstuje na Litoměřicku a hlavním pěstitelem je především Morava.

 Back to Top

Něco málo o víně

 

U nás vína třídíme podle technologie zpracování, podle vyzrálosti hroznů, a podle obsahu cukru.


Začneme technologií zpracování, podle které tedy rozeznáváme vína:
Stolní - jakostní - s přívlastkem
Dezertní
Dezertní kořeněná
Perlivá
Šumivá
Nízkoalkoholická (méně než 6% alkoholu)

Podle vyzrálosti hroznů dělíme vína na stolní, jakostní nebo s přívlastkem.

 

Vína stolní a jakostní


Tyto vína mají obsah minimálně 8,5 % alkoholu, jsou bez cukru nebo s minimálním zbytkovým cukrem. Zvýšení obsahu cukru lze dosáhnout pouze povoleným přidáním řepného cukru před zkvašením, případně přidáním zahuštěného révového moštu. Dělíme je podle barvy na vína bílá, červená a růžová.
Stolní vína (min. 11° cukernatosti) )určená pro běžnou spotřebu se nevyznačují osobitým charakterem. Vína jakostní (min. 15° cukernatosti) jsou vyráběna jako odrůdová nebo známková.

 

      Vína s přívlastkem neboli predikátní


Kabinet (min. 19° cukernatosti)
Pozdní sběr (min. 21° cukernatosti) )
Výběr z hroznů (min. 24° cukernatosti) )

 

Přívlastková vína musí obsahovat nejméně 90% odrůdy z níž jsou vyráběna. Jsou to vína vyráběná z hroznů s vysokým obsahem cukru, mají vyšší obsah alkoholu a minimálně 25 g zbytkového, neprokvašeného cukru na 1 litr .

Zvyšování cukru se také dociluje pokládáním hroznů na slámu nebo slaměné rohože, z čehož pak vzniká slámové víno. Nebo také lze zvýšení cukru získat lisováním zmrzlých hroznů - ledové víno. A zvláštním typem jsou tokajská vína, vyráběna v tokajské oblasti Maďarska.

 

    Třídění podle obsahu cukru

 

révová vína
suché: obsahuje-li nejvýše 4g*
polosuché: obsahuje-li cukru od 4 do 12gramů**
polosladké: obsahuje-li v litru 18,1 až 45 g cukru
sladké: obsahuje-li nejméně 45 gramů v litru

* v případě, že je kyselost vyjádřená v gramech  kyselin v litru nejvýše o 2g nižší než obsah cukru, posouvá se hranice do 9g ** pokud vyhovuje podmínce jako u suchého, je norma 9g- 18g cukru

 

Sekty a perlivá vína


Brut (extrasuché): max 15 gramů cukru
Sec (suché): od 15 do 35 gramů v litru
Demi sec (polosuché): od 35 do 50g
Demi doux (polosladké): od 50 do 80g
Doux (sladké): s obsahem nad 80g cukru

 

Kdy víno před podáváním otevřít?

 

Každý typ a druh vína má své specifické vlastnosti, které se projeví také v době potřebné k ustálení vína před podáváním. Svou významnou roli zde hraje kyslík, který víno potřebuje ve všech fázích života, při zrání, ...

 

- stolní a domácí vína se otevírají bezprostředně před použitím
- bílá vína asi 10 minut před podáváním
- mladá červená také 10 minut
- těžká, zralá červená vína 30- 60 minut před podáváním

 

     Teplota vína

 

Správná teplota vína je důležitá. Přechlazené víno bude uzavřené, nebude mít výraznou vůni ani chuť.

 

- sekty, perlivá a aperitiv podáváme při teplotě 5- 8 °C , docílíme tím, aby se    perlení udrželo ve sklenkách po delší dobu
- bílá vína, vermuty a dezertní pijeme při teplotě 8- 12 °C
- růžová vína 10- 13 °C
- polosladká, mladá červená vína 13- 16°C
- sladká, starší a těžká při pokojové teplotě 16- 20 °C

 

Podávané víno temperujeme co nejpomaleji, aby nedošlo k tepelnému šoku.

 Back to Top

 Vína - Česká republika – Morava i Čechy
 Přehled několika málo druhů bílých vín a jejich typické vlastnosti

A U R E L I U S - novošlechtění révy vinné, vzniklo na Šlechtické stanici Perná křížením odrůd Neuburské x Ryzlink rýnský. Vyznačuje se dobrými výnosy, přírodním zbytkovým cukrem a vysokou kvalitou. Víno je harmonické, s přiměřenými jemnými kyselinami, je plné, výrazné chuti s jemnou charakteristickou vůní.

C H A R D 0 N N A Y - je samostatný kultivar burgundského bílého, nese název vesničky z Francie, odkud pochází. Dává víno vyšší jakosti než burgundské bílé, je plnější, aromatičtější, s jemnou harmonií.

I R S A Y - 0 L I V E R - vyšlechtěný v Maďarsku křížením Čabaňské perly a Bratislavského bílého. Víno je zlatožluté barvy výrazné typické vůně, velmi pronikavé, chuť plná, vysoce aromatická, připomínající muškátové víno, svým charakterem ne tak příjemné. Velmi vhodné do vín známkových a do směsí.

M 0 P R - Muškát Ottonel x Prachtraube - novější kříženci vypěstovaní ve šlechtitelské stanici vinařské v Polešovicích. Aromatické kultivary používané jednak jako školní, jednak k výrobě vína. Kříženců je několik.

M U Š K Á T   0 T T 0 N E L - pochází pravděpodobně z Francie, u nás tvoří jen doplňkovou odrůdu. Víno je zlatožluté barva se specifickou muškátovou vůní. Chuť plně aromatická, která je zvláště příjemná při zachování cukerného zbytku. Většinou se používá do směsí při výrobě známkových vín. Víno je oblíbené zvláště v dámské společnosti.

M Ű L L E R   T H U R G A U - odrůda byla vyšlechtěna křížením Ryzlinku rýnského a Sylvánského zeleného koncem minulého století ve Švýcarsku. Pro výborné pěstitelské vlastnosti a svou plastičnost a nenáročnost je dnes u nás nejrozšířenější odrůdou. Víno je zelenkavě žluté barvy, s typicky jemně muškátovým až broskvovým buketem a příjemnou harmonickou chutí.

N E U B U R S K É - pochází z dolních Rakous, velmi byla tato odrůda rozšířena v minulém století, pak rozšíření pokleslo vzhledem k častému sprchávání hroznů. Víno je barva zelenkavé až žluté, příjemné vůně připomínajících nádech kouře. Je vyhledáváno znalci a milovníky vín, proto se udržuje v našem sortimentu i přes pěstitelské potíže

P Á L A V A - nová odrůda vyšlechtěná v Perné křížením Tramínu a Müller-Thurgau. Víno s intenzívní, tramínovou vůní, lahodné, plné a harmonické, ohnivé, v chuti s výrazným kořínkem.

R U L A N D S K É   B Í L É - pochází z Francie, u nás je nejrozšířenější ze špičkových vín. Víno zráním získává zelenožlutou až zlatou barvu s typickou vůní po Botritis cinerea (chlebovinou). Chuť je plná, víno potřebuje vyzrálost dvou i více let. Nejvyšší jakosti dosáhneme při napadení ušlechtilou plísní Botritis cinerea v dobrých ročnících a přezráváním hroznů. 

R U L A N D S K É   Š E D É - vzniklo jako pupenová variace z odrůda Burgundské modré. U nás se v poslední době rozšiřuje díky kvalitní klonové selekci. Víno má vyšší barvu, typickou chlebnatou vůni i chuť je velmi extraktivní s vyšším obsahem alkoholu. Podobně jako Rulandské bílé dosahuje vysoké kvalita po vyzrávání v sudě nebo v láhvi.

R Y Z L I N K   R Ý N S K Ý - pochází z Porýní, patří mezi pozdní odrůdy. Víno je barvy zelené až žluté, vůně slabě muškátová, připomínající vůni kvetoucích lip, chuť plná a harmonická, vyniká zvláště ležením vína na sudě nebo v lahvích. Nejvyšších jakostí vína se dosáhne při přezrání hroznů, pozdními sběry. Rýnský výběr patří mezi nejkvalitnější vína a proto víno z dobrých ročníků nazýváme "králem vín a vínem králů".

R Y Z L I N K   V L A Š S K Ý - jeho původ je neznámý, ve střední Evropě dosti rozšířený, u nás jedna z nejvíce pěstovaných odrůd. Víno vyzrává později, vyznačuje se světle zelenou barvou s jemnou nevtíravou vůní a svěží chutí, s tropickou kyselinkou. Většinou se používá pro výrobu známkových vín nebo jako suroviny pro výrobu šumivých vín.

S A U V I G N 0 N - pochází z Francie, u nás není příliš rozšířen. Víno světlozelené až zelenožluté barvy s typickou chutí po kopřivách, broskvích nebo až černém rybízu podle ročníku a polohy, což se projevuje i v chuti. Nazráváním v láhvi se tato chuť mění na harmonické lahvové zralé víno.

S I E G E R - kříženec Madlenky rané a Tramín červený. Chuti intenzívní muškátové, nízký obsah kyselin.

S Y L V A N S K É   Z E L E N É - pochází pravděpodobně z Rakouska, současně se již nerozšiřuje, protože nesnáší vysoký způsob vedení. Víno je barva syté zelené, s jemnou vůní - u mladých vín travnatou, později dosahuje tropického lahvového buketu s chutí plně extraktivní.

T R A M Í N - původ není přesně znám. Patří mezi méně rozšířená vína, ale vysoce kvalitní, zvláště díky typickému buketu. Víno je barvy zlatožluté, s velmi silnou a těžkou vůní, chuti lahodné. Má nízký obsah kyselin. Svým celkovým charakterem připomíná těžká jarní vína. U nás jeho předností využíváme při výrobě známkových vín.

V E L T L Í N S K É   Č E R V E N É   R A N É - usuzuje se, že pochází ze severní Itálie, u nás v posledních letech velmi rozšířená odrůda pro vysokou úrodnost a ranost dozrávání, hlavně na Slovensku a jižní Moravě. Víno má sytější barvu, bez osobitého buketu s nižším obsahem kyselin, lahodné a plné, rychle dozrává a hodí se ke zcelování vín.

V E L T L Í N S K É   Z E L E N É - původ není znám, velmi rozšířená odrůda v Dolním Rakousku a také u nás. Podle vyzrálosti ročníku dává vína běžná stolní, ale i vysoce jakostní, světlozelené až nazlátlé barvy s medově lipovou vůní, podobně jako ryzlink vlašský tvoří u nás hlavní podíl známkových vín, získal zlatou medaili v roce 1978 na mezinárodní výstavě vín v Míšni

 

 

Přehled několika druhů červených vín a jejich typické vlastnosti

A N D R É - nová odrůda vyšlechtěná křížením Svatovavřineckého a Frankovky ve Velkých Pavlovicích. Začíná se rozšiřovat pro své dobré pěstitelské vlastnosti i kvalitní vysoce barevné víno. Blíží se svým charakterem jižním vínům.

C A B E R N E T S   A U V I G N 0 N - pochází z Francie. Víno je rubínově červené barvy, zajímavé a osobité vůně i barvy. U nás je velmi vzácné.

F R A N K 0 V K A - původ není přesně znám. Bývala rozšířena v Rakousku a Německu, v minulosti u nás, ale v poslední je pro své horší pěstitelské vlastnosti vytláčena Svatovavřineckým. Víno světločervené barvy až ohnivé, jemnou kyselinkou. Patří mezi tvrdší červená vína.

M 0 R A V I A - kříženec Zweigltrebe a Cabernet Franc dává zajímavé víno vyšší barvy a cabernetovým aroma. Vyšší kvalita je závislá na ročníku.

R U L A N D S K É   M 0 D R É - pochází z Francie, u nás málo rozšířená odrůda pro menší úrodnost, ale při použití selektovaných materiálů dává uspokojivé výsledky a kvalitní sklizně. Víno je barvy červené s cihlově rubínovým odstínem. Vůně i plnost vynikne až po několikaletém dozrávání, kdy připomíná vůni mandlí a chuť je květnatá, harmonická, velmi ušlechtilá.

S V A T 0 V A V Ř I N E C K É - původ není znám, je velmi rozšířené v Rakousku a také u nás je nejrozšířenější modrou odrůdou pro své vysoké sklizně a menší náročnost na pěstování. Dává tmavě červené až rubínově červené víno s jemnou svěží vůní a plnou až sametovou chutí. Připomíná povidla až černý rybíz. V horších ročnících má vyšší obsah kyselin. V dobrých ročnících dosahuje vynikající lehké chuti a harmonickým poměrem kyselin a tříslovin.

Z W E I G E L T R E B E - je rakouský kultivar vyšlechtěný F. Zweigeltem v Klosterneuburku (Frankovka x Svatovavřinecké). Poskytuje velmi pravidelné a vysoké sklizně Víno tmavě červené barvy s menším obsahem tříslovin.

 

Několik typů na chutné víno

Francie: Burgundsko, Beaujolais, Rhona, Languedoc, Jihozápad, Bordeaux i Champagne – vyhlášené vinařské oblasti a některé typy na víno z nich.

Například: Ch. Camensac Grand Cru Classée

Ch. Batailley Grand Cru Classé Pauillac

Ch. Beau-Site Cru Bourgeois 

Ch. Beauchene Cotes du Rhone 1er Terroir

Beaujolais Villages Ch. Lavernette

Ch. Lagrange - 3. Grand Cru Classé

 Itálie: Chianti, Pinot Grigio, Bardolino, Soave či Lambrusco.

 Španělsko: zastoupení s hlavních oblastí - Rioja, Penedes, Nararra, Ribera del  Duero.

Například: El Coto, Marquis de Monistrol, Coto de Imaz.Z dezertních vín např. Royal Oporto Tawny nebo Scherry medium.

Maďarsko: Kadarka, kekfrankos, egri bikaver či Cabernet Franc, Debrói Háslevelú a samozřejmě Tokajské víno.

 Moldávie: Kagor 2000, Denis D´Or 1999, Isabell

 Německo :Mosel Gold

 Slovinsko: Movia - Aleš Kristančič

Jižní Afrika: Vinařství Robertson

 Austrálie: Hardy´s winery

 Chile: Los boldos, Morande, Las Combes a další

Argentína: Santa Ana, Humberto Canale

USA: Robert Mondavi

 

 

Selekce vín,

 kterou by měly u nás projít, abychom si je zařadili k opravdu „dobrým vínům“ je relativně náročná a dlouhá. Skládá se z několika faktorů : Víno nejvyšší kvality nesmí být distribuováno v žádné obchodní síti, benzínových stanicích apod. Původ od kvalitního vinaře však negarantuje automaticky místo " mezi dobrými víny". Kvalitní víno od špatného vinaře je náhoda.Rozumné cenové podmínky - každé víno má svou cenu. Samozřejmě v relativních poměrech. Zatímco pro červené víno z Moravy je 1000 Kč více než přemrštěné, pro Chateau Margaux 1995 je to cena při nejmenším uvedená ve špatné měně.

Je samozřejmé, že rostoucí kvalita vína jde ruku v ruce se vzrůstající cenou. Na druhou stranu je stále u velké části lidí požadováno víno nižší cenové kategorie.

Poptávka po kvalitním víně každoročně významně roste. Stejně tak se zvyšuje celo- světová produkce vína

Vzhledem k tomu, však že kvantitativní nárůstky produkce jsou  hlavně mimo Evropu a navíc ne vždy však jdou ruku v ruce s kvantitou.

I v samotné Francii existují desetitisíce producentů a vinařů a odlišit tzv. zrno od plev není vůbec snadné.

   

   

Je velice obtížné několika větami či ilustracemi vystihnout faktory, které ovlivňují kvalitu jednotlivých vín. Zvláště když produkce vína v některých případech probíhá již po několik staletí. Věřím však, že každý  další doušek vína Vám může napomoci v pochopení a poznání „tajemství“ tohoto božského moku. Proto Vám přeji na závěr  mnoho úspěchů v „ochutnávání“ vína a  co ještě jiného než

  NA ZDRAVÍ !

 

 

Back to Top


Češi jsou šestí ve spotřebě alkoholu za rok 2003

 

 

 

 

Dvě třetiny lidí v ČR prý odpoví na otázku, jaké znají značky lihovin, Fernet Stock. Vyplývá to alespoň z letošního průzkumu agentury GfK. Polovina pak nezapomene ani na Becherovku a Fernet Citrus. Nejde však jen o teoretické znalosti. Fakt, že Češi mají bylinné likéry ve velké oblibě, potvrzuje také statistika spotřeby lihovin.

 

Po kapkách

Kombinace alkoholu s bylinnými extrakty může mít pozitivní vliv na trávení, ale velmi záleží na kombinaci bylin, koncentraci jejich výtažku a množství alkoholu. Některé lze proto užívat jen po kapkách, jiné po doušcích. Rozhodně se ale nedají tímto způsobem léčit zažívací potíže při onemocnění slinivky břišní nebo při vředové chorobě žaludku a dvanácterníku, protože by se choroba zhoršila. Protože mnoho bylinných likérů obsahuje značné množství cukru, jsou zcela vyloučeny u diabetiků

Údaje Českého statistického úřadu ukázaly, že v posledních letech stagnuje spotřeba alkoholických nápojů, vyjádřená v litrech čistého lihu. V letech 1999 až 2001 se u nás ročně vypilo 9,9 litru na osobu, z čehož téměř polovina ( 4,6 l ) připadla na pivo, dva litry na víno a 3,3 litru na lihoviny.

Konzumace představuje v posledním případě ročně 8,2 litru čtyřicetiprocentní lihoviny na každého občana, což znamená každý měsíc sedmičku tvrdého alkoholu. Zdá se to sice hodně, ale v této kategorii zůstáváme ve světovém žebříčku až ve třetí desítce. Ovšem naše dlouhodobé první místo ve spotřebě piva dalším pořadníkem důkladně zamíchalo.

V celkové spotřebě alkoholu (pivo+víno+lihoviny) ukořistili naši občané místo šesté za Lucemburskem ( 13,3 litru čistého lihu na osobu a rok), Portugalskem ( 11,2 l ), Francií a Irskem ( 10,8 l ) a také Německem ( 10,6 l ).

Vede fernet a becherovka

Od světového i evropského průměru se lišíme nejen velkou láskou k pivu, ale rovněž k bylinným a hořkým likérům. Podle společnosti Drinks International tvoří u nás tyto nápoje téměř třetinu celkové spotřeby lihovin a podle údajů Unie výrobců lihovin z roku 2000 dokonce 45 %. V oblibě vedou v tomto sortimentu především Fernet Stock a Becherovka. Značka Fernet Stock je také jediná česká lihovina, která se umístila ve stovce nejprodávanějších lihovin na světě. Až za bylinnými likéry je u nás podle množství spotřeby rum, vodka a další druhy.

 Ve světě je tato struktura (podle Alko distillery) zcela odlišná. Na bylinné nápoje a aperitivy připadají jen tři procenta celkové spotřeby alkoholu a jsou až na sedmém místě žebříčku. Vedoucí pozici zaujímá whisky (30 %), vodka (16 %) a gin (13 %). Podíl ostatních druhů alkoholu je pod 10 %. Jde ovšem o světový průměr, mezi jednotlivými regiony existují značné rozdíly - např. vysoký podíl spotřeby vodky ve východní Evropě.

Znovu objevená griotka

Průzkumem znalostí značek lihovin se již několik let zabývá agentura GfK. Jak jsme se už zmínili, jsou v čele tabulky bylinné likéry - trvale Fernet Stock (letos 68 % hlasů respondentů).

Pozice Becherovky na 2. místě (54 %) zůstává už dlouho vyrovnaná, zatímco Fernet Citrus se stejným počtem hlasů vykázal ze všech druhů lihovin největší nárůst obliby. Zatímco v roce 1999 jej jmenovalo jen jedno procento dotazovaných, o dva roky později už překročil padesátiprocentní hranici.

Na čtvrtém a pátém místě jsou dva rumy tuzemské výroby se 48 a 39 %, přes 30 % hlasů získaly ještě Finská vodka, slivovice a zásluhou ženské populace i vaječný koňak.

Z druhé desítky žebříčku známých lihovin stojí za zmínku comeback griotky, již v r. 1999 jmenovalo jen jedno procento dotazovaných a letos už dvaadvacet (11. místo). Ze zahraničních bylinných likérů se v první dvacítce umístil Jägermeister (17 %).

Jak potvrzuje šetření Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, mají naši občané alkohol docela rádi. Celoživotními abstinenty zůstává v ČR pouze sedm procent mužů a dvacet procent žen. Muži také vypijí desetkrát víc piva než ženy a třikrát víc destilátů. Spotřeba vína je u obou pohlaví zhruba stejná.

Podle zmíněných údajů se u žen zvyšuje spotřeba alkoholu s rostoucím vzděláním. Ženy také vykazují menší znalost značek alkoholu. Výjimku ale tvoří dvě značky - Becherovka, již jmenovalo o dva procentní body více žen než mužů, a hlavně vaječný koňak, jehož znalost i obliba jsou u žen téměř dvojnásobné

 Back to Top

 

Whisky jak má být - od historie po výrobu

 

 
Základním předpokladem k podáváni kvalitní whisky tím správným způsobem je proniknutí k duchu whisky, k tomu, co všechno whisky prezentuje a nabízí.

 Nejjednodušší je nejprve se seznámit s bohatou historií jednoho z nejprodávanějších alkoholických nápojů vůbec.

Příběh živé vody začíná podle legend příchodem svatého Patrika do Irska, kde tento světec vyhnal ďábla. Nehynoucí úctu všech obyvatel si však zasloužil spíše tím, že je naučil z ječmene destilovat nápoj zvaný Uisige Beatha-živá voda. Z krkolomného gaelského názvu se nejprve stala Usqua či Usky. A odtud už byl k anglickému pojmenování Whisky jen krůček.

Vzhledem k vzájemné poloze irského ostrova a Skotska se nelze divit tomu, že o několik století později nacházíme ve skotských písemných pramenech první zmínky o vodě života vyráběné z ječmene. Psalo se 12 století. Za dalších tři sta let od první zmínky se postavení whisky výrazně změnilo. Z nápoje horalů se dostala až do královských hradů, jejichž vznešení obyvatelé upustili od popíjení čím dále dražšího a nekvalitnějšího vína a brandy a nahradili je nápojem z domácích zdrojů.

Výrobou whisky se zabývalo stále více lidí, mezi nimi se po čase objevily i náznaky vzdělanosti, a tak se umění dříve předávané z otce na syna dočkalo i první učebnice. V roce 1572 byla vydána příručka nazvaná Dokonalá kniha o destilaci. Text skrytý pod tímto honosným názvem shrnoval základní poznatky o výrobě alkoholu od výběru surovin po technické provedení samotné destilace. Kniha byla velice úspěšná a brzy jí následovaly další podobné spisky.

Další institucionalizace se whisky dočkala v šestnáctém století,kdy byl vydán první zákon ovlivňující její výrobu a to velmi negativně. Roku 1579 byla výroba whisky zakázána královským výnosem, protože se neurodilo a obilí bylo potřeba k jiným účelům. Tehdy se však opět projevila neochota Skotů podřizovat se zákonům a whisky se poprvé ve své historii pálila nelegálně. Tento stav byl přechodný, v dalších letech už bylo ječmene dost a výrobě whisky nestálo nic v cestě. Naopak v 16. století došlo k velké změně ve způsobu výroby whisky. Alkohol, který doposud procházel pouze jedním destilačním cyklem, začal být destilován nadvakrát. Tím se chuť nápoje výrazně zjemnila a přiblížila se tak chuti whisky,jak ji známe dnes.



Whisky pod zákonem

Století sedmnácté pro whisky tak přínosné nebylo. V roce 1688 vstoupilo v platnost nařízení, podle kterého byly lihoviny zdaněny podle množství obsaženého alkoholu. Mnohem drastičtější výsledky měl však tzv. Distillery Act, zákon o palírnách, který zavedl jednotné daňové zatížení alkoholických nápojů v celém britském království. Kromě toho mohli alkohol vyrábět pouze držitelé licencí, za které se opět muselo platit. Až do dneška platí, že dvě třetiny ceny whisky tvoří daně.

 Místo naplnění královské pokladny však došlo nejprve k zániku velkého množství palíren a následnému rozmachu nelegální výroby a pašování zlatavého moku. Vzpomínka na tento stav se kromě jiného dochovala i v názvu jedné známé míchané whisky. Old Smuggler, Starý pašerák, takových po skotské vrchovině chodilo opravdu mnoho. Až v devatenáctém století dochází k další zajímavé události ve vývoji whisky.

 
Průmyslová revoluce usnadnila práci nejen v továrnách, přádelnách a hutích, ale vynález  destilačního přístroje zahřívaného parou ovlivnil i výrobu whisky, vznik nového alkoholu se urychlil a snížilo se i nebezpečí, že výsledný produkt bude obsahovat metanol. Další velkou změnou je výroba míchaných, blended, whisky. Uisige beatha byla totiž až dosud tvořena čistým destilátem z ječného sladu, před stáčením do lahví zředěném vodou. Chuť takového nápoje byla velmi silná, a protože se whisky nenechávala tak dlouho dozrávat, i poměrně ostrá.

To sice vyhovovalo ošlehaným Skotům, ale běžný spotřebitel vyhledával přeci jen jemnější nápoje. Tento malý problém vyřešil po svém John Dewar, který ke své sladové whisky začal přidávat čistý obilný alkohol, grain whisky, vyráběný průmyslovým způsobem v destilačních válcích. Aby chuť míchaných whisky byla ještě lepší, začalo se do suroviny pro výrobu obilného alkoholu také přidávat určité procento ječných zrn. Tato jemnější nová whisky se díky obchodnímu talentu mladého Dewara na trhu ujala, a tak svou whisky začaly míchat téměř všechny destilerie. To však mělo i negativní efekt, zájem o sladové whisky upadl a jejich renesance nastala až v osmdesátých letech našeho století.Stručná historie whisky je za námi,další znalostí potřebnou k porozumění tomuto nápoji je způsob jeho výroby.


Výroba whisky

Whisky, jakkoliv byla ještě před rokem 1990 brána buď jako výrobek kapitalistického průmyslu, a proto pro obyčejné lidy nevhodný, nebo jako nápoj pro stranickou elitu, má hodně společného s u nás tolik oblíbeným pivem. Společné jsou některé suroviny (ječný slad, dobrá voda, kvasnice) i část výrobního procesu.

Kvalitní ječmen (dříve výhradně skotský,nyní se také dováží) je přibližně šedesát hodin máčen ve vodě. Přesná doba se řídí okamžikem, kdy ječmen začne klíčit. Naklíčená zrnka obsahují velké množství cukru, maltózy. Tady je schován i původ označení malt whisky-sladová whisky. Oschlý a naklíčený ječmen nyní čeká operace, která předá budoucímu nápoji typickou kouřovou chuť.

Dosušování ječmene má totiž na starost kouř z hořící rašeliny. (Dnes se už také část dováží). Sušárny jsou většinou dominantou palíren. Jedná se v podstatě o stodolu, kde podlahu tvoří topeniště a ve výšce je síto, na kterém leží udící se ječmen. Opražený rozdrcený ječmen je potom smíchán s horkou vodou na hmotu, která připomíná poridge-ovesnou kaši. Za dvě hodiny se z ječmene uvolní většina maltózy a dalších aromatických látek. Tento cukernatý roztok se scedí a je připraven k destilaci.

Mláto, které zbude v kádích, však není vyhozeno, ale je k němu dolita nová dávka vody, aby bylo obilí co nejlépe využito. Po druhé maceraci je zbylý ječmen usušen a používá se jako krmivo pro skot. Ještě před samou destilací začnou úřadovat kvasinky. Ty přeměňují cukry na alkohol, ale jejich činnost je sebevražedná-pokud koncentrace alkoholu dosáhne pěti a více procent, kvasinky začnou hynout. Whisky však má zákonem stanovený obsah alkoholu, který je samozřejmě mnohonásobně vyšší. Proto je nutné přistoupit k destilaci kvasu.

Destilace je lidstvu známá téměř dva tisíce let. Od primitivních kotlíků starověku vývoj přešel k různým průmyslovým metodám výroby alkoholu. Výroba whisky však jako by ustrnula někde mezi, v šestnáctém až osmnáctém století. Symbolem palírny whisky bývají právě dokonale vyleštěné měděné destilační kotle specifického cibulovitého tvaru. Některé z nich pocházejí ještě z osmnáctého století a jsou dodnes plně funkční. Tvar a velikost kotle je jednou z dalších věcí, které ovlivňují výsledný nápoj.

Po první destilaci je vzniklý alkohol transportován do lihového sejfu. To je instituce

 

 zavedená v osmnáctém století, podle množství alkoholu v této nádobě byly počítány daně z whisky. Po zaplacení daní následovala druhá destilace. V této chvíli máme sice alkohol z ječmene, ale whisky zatím moc nepřipomíná. Nemá barvu ani chuť whisky. To vše dostane až léty zrání v dubových sudech, ve kterých před tím zrálo sherry nebo americký bourbon. Nejkratší doba, kterou smí whisky v sudu strávit, jsou tři roky. Nejdelší doba není stanovena, ale znalci se shodují, že po osmnácti letech už kvalita nápoje neroste, spíš naopak.

Zajímavostí je,že každý rok se skrze póry sudu vytratí přibližně jedno až tři procenta obsahu. Tento jev se vysvětluje tím,že andělé, kteří bdí nad spánkem whisky, si občas rádi přihnou, a tak se můžeme setkat s termínem Angels share, Andělský podíl. Po dosažení toho správného věku je whisky ředěna vodou na zákonem stanovenou míru 35-43% ( starší whisky mají nižší obsah alkoholu). To se týká single malt whisky.

U míchaných whisky je situace složitější, ale k tomu se dostaneme vzápětí. Tento výrobní postup platí pro skotskou whisky, u jiných druhů se může v některých bodech lišit, ale základ zůstane stále stejný. V předchozím textu se objevily výrazy jako single malt, malt a blendet whisky. Jedná se o označení různých druhů skotských whisky. Ale na světě není jenom skotská. Whisky se vyrábí snad na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

V Evropě je vyráběna skotská whisky, které silně šlape na paty, co se týká obliby ve světě, whisky irská. Irská whiskey se od skotské liší ve dvou věcech, je destilovaná třikrát a slad není sušen kouřem. Nápoj má tedy jemnější chuť. Na druhou stranu existuje i irská whiskey s rašelinou a skotské třikrát destilované, jedná se ale o výjimky. Další rozdíl je v množství značek na trhu. Irských whiskey je mnohem méně.

I v České republice je vyráběna whisky, a to hned dvěma likérkami, svou whisky má jak Stock Plzeň-Božkov (Printer's whisky), tak likérka Dolany (Gold Cock whisky). V USA si s ječnou whisky nevystačili, a tak se tam kromě ní vyrábí whisky z kukuřice, tedy Bourbon, který se vyznačuje sladší chutí. Specialitou je Kentucky straight whiskey, která kromě kukuřice obsahuje i výtah z javoru cukrodárného. Ostatně i v zemi javorového listu se whisky daří, zejména od dob prohibice, kdy se odtud pašovala do USA.

Další zemí, kde se vyrábí dobrá whisky, je kupodivu Japonsko, značka Nikka si už vydobyla jistou pozici na trhu nejen v západní Evropě, ale i u nás. Nápoje podobné whisky se vyrábí i v dalších asijských zemích, příkladem může být třeba Mekong,

 

 pálenka z Thajska, která se k nám bohužel nedováží. Kromě regionálního dělení (v případě Skotska velmi podrobného: Higland, Lowland, Islay, Campbeltown …) se whisky dělí i podle způsobu výroby na blendet a malts, míchané a sladové.

Kromě těchto dvou základních druhů se vzácně vyskytuje i čistá grain whisky, destilát,který se používá k výrobě míšených whisky. Pokud se nechá uzrát v sudech, může svou jemnou chutí směle konkurovat svým sladovým příbuzným. Posledním opravdu rozšířeným dělením je věk whisky. Nejmladší skotské a irské whisky zrají 3 léta. Whisky americké mají tuto povinnou dobu zkrácenou na roky dva.U  míchaných whisky se stáří určuje podle nejmladší použité složky. Kromě zákonem stanovené doby zrání najdeme whisky staré 5 let, 7, 12 ale i 18 či 21 let.

Nejznámější značky whisky nemá příliš smysl představovat, můžeme si tak jen krátce připomenout onu "svatou" a velmi nedostatečnou skupinu běžně dostupných whisky na našem trhu.Naprostým favoritem zákazníků,spíše díky reklamě než vynikající chuti,je Johnnie Walker Red Label.Stejná směs ovšem déle zrající je Black Label. Pro fajnšmekry je pak k dostání již opravdu výborná Blue

Label či Gold Label.Druhou nejžádanější whiskey ja Ballantines. I její výrobce poskytuje luxusnější, dvanáctiletou verzi Gold Seal. Dalšími vyžadovanými whiskami jsou Jack Daniels a Jim Beam. Kromě těchto pěti značek bývá v policích za barem ukryt i reprezentant Irska whiskey Jameson či Tullamore dew. Tento článek má však za úkol seznámit vás s mnohem širší nabídkou.

Velmi oblíbený mezi barmany je Hankey Bannister, poměrně nenákladná whisky, která se vyznačuje plnou, mírně drsnější chutí. Nejedná se však o podřadný nápoj. Hankey je oficiální whisky britského diplomatického sboru. Kromě běžné verze existuje samozřejmě i luxusnější 12., 15., 21. letá verze. Poněkud dražší, ale stále velmi oblíbená je Chivas regal, velice výrazná skotská založená na výborné sladové whisky Strathisla .Její chuť je však natolik specifická, že nemusí chutnat každému.

Podobné chuti je i další whisky ze stáje Chivas Bros., i u nás prezentovaná Passport Scotch. Je stále výrazná, ale více se blíží české představě o whisky. Sedmileté zrání pak umožňuje dokonalé sladění všech prvků nápoje. V nabídce opravdu dobrého baru by nemělo chybět alespoň několik málo single malt whisky. Světově nejoblíbenější je vanilkově nasládlý Lagavulin. Velmi oblíbená je i whisky Glenfiddich nebo Glenlivet. Netradičním balením a výbornou chutí zaujme též Cardhu single malt whisky.

Z irských whisky nelze než doporučit produkty Cooley Distillery, která jako jediná palírna v Irsku patří irským majitelům. Z nabídky vyčnívá zejména single malt Tyrconnell a míšená whisky Millars, která překvapí výraznou čistou chutí. K výrobě u nás tolik oblíbené irské kávy je pak přímo určená whiskey Killbeggan. Bohužel s výrobky této firmy se u nás dá shledat je velmi, velmi těžko, ačkoliv se řadí k naprosté špičce v oboru. Z jiných destilerií nelze než doporučit nejprodávanější whisky v Irsku Paddy.

I co se týká whisky z Ameriky, má naše pohostinství co dohánět. Kromě Jacka a Jima si pozornost rozhodně zaslouží třeba bourbon Makers Mark, který kromě vynikající chuti disponuje i osobitým designem lahve, která ozdobí každý barový pult. Osobnost tomuto nápoji dodává i ručně vyráběná zátka/pečeť, značka výrobce. Dalšími významnými značkami jsou pak Rebel Yell nebo v dobách prohibice jako lék prodávaný RX bourbon.


 

Kanadská whisky bývá také neprávem opomíjena, přitom Canadian Club nebo Royal Crown patří k tomu lepšímu, co trh nabízí, navíc Royal Crown zrála v sudech celých dvanáct let a na její ceně to není znát. Zákazníky by také jistě zaujala i nabídka exotičtějších whisky jako je třeba japonská Nikka, která je vyráběna v několika verzích, včetně věkovité single malt. Nikka whisky se vyznačuje velmi jemnou sušší chutí s příjemným dozvukem.


Back to Top

Jak whisky pít?

Ve Skotsku ještě počátkem tohoto století převládalo pití whisky zředěnou citronádou, která stávala volně k disposici na baru, stejně tak se pije v Irsku často Paddy s limonádou. Současný trend je však poněkud jiný. V našich restauracích bohužel převládá whisky po americkém způsobu, tedy na ledu. Toto řešení není příliš šťastné, přechlazená whisky nevydává téměř žádnou vůni, která tvoří nedílnou součást nápoje. Mnohem správnější je míchání whisky s čistou vodou. Mělo by být dobrým zvykem podávat ke sklence dobré whisky i sklenici vychlazené minerální vody, kterou může host upíjet střídavě s whisky, či si sám může nápoj naředit.

Odborníci se shodují v tom, že nejlépe je vychutnat si whisky půl na půl s vodou. Při dvacetiprocentním obsahu alkoholu se výborně uvolňuje aroma a zážitek z konzumace tak bude co nejlepší.

Další nešvar v našem pohostinství panuje při podávání tolik oblíbené irské kávy. Káva s přídavkem skotské whisky a čepcem šlehačky ze spreje opravdu není tím, za co je vydávána. Další problém nastává u slazení, host dostane ke kávě připravené výše uvedeným způsobem cukr, který si musí zamíchat do nápoje. Ale pravá irská káva se připravuje jinak. Po dohodě s hostem se na dno sklenice připraví domluvené množství cukru. Ten se zalije irskou whisky (nejlépe Killbeggan nebo Millars-jsou dostatečně výrazné) a následně kávou, asi do dvou třetin sklenice a zamíchá. Následně se sklenice dolije čerstvou smetanou tak, aby se nesmíchala s kávou (lijeme přes obrácenou lžičku). Host pak upíjí horkou kávu s whisky přes jemnou smetanu. Navíc příprava tohoto nápoje přímo před zákazníkem je velice přitažlivá a ceněná. Přes výše uvedené však nezbývá než doplnit staré skotské rčení. Whisky se má pít tak,aby chutnala.

Back to Top

 


Copyright or other proprietary statement goes here.
For problems or questions regarding this web contact [ProjectEmail].

 

Last updated: března 15, 2007.